Pokračující dramatický úbytek opylovačů bude drahý pro nás i pro přírodu
V našem kraji masově vymírají opylovači, začínáme na tom tedy být stejně nebo dokonce ještě hůř než v Německu. Tam došlo za posledních 25 let k 75% (a někde i k 82%) úbytku létajícího hmyzu. Alarmující přitom je, že k tomu došlo nikoli v intenzivním zemědě
lstvím a lesnictvím zničené krajině, ale v přírodních rezervacích, které přitom fungují jako jakési obří továrny na opylovače. Mimo tato území je úbytek ještě zásadnější, což potvrzují i studie z Rakouska, kde mimo chráněná území z denních motýlů žijí už většinou pouze bělásci.
Hmyz má zcela zásadní roli nejen pro fungování přírody, ale i pro naši potravinovou soběstačnost a zdárně fungující zemědělství i lesnictví. Tento problém u nás začínají postupně pociťovat ovocnáři i některé další zemědělské sektory závislé na opylovačích. Ti si již nyní pořizují hybridy čmeláků určených pro skleníky, které však následně po úniku do přírody situaci ještě zhoršují. Řadu opatření na podporu opylovačů je přitom možné začít realizovat i bez nutnosti dodatečných finančních nákladů. U nás v kraji však v tomto směru nevyužíváme ani tuto nejlevnější možnost. Je třeba neprodleně zajistit správnou a ekonomicky efektivní péči o tyto „továrny na opylovače“, tedy nejen o zvláště chráněná území typu přírodních rezervací, ale i o další, pro opylovače zásadní plochy.
Náš kraj by měl proto sezvat všechny relevantní strany problému k jednomu stolu, dohodnout společný postup a začít metodicky vést celou záležitost tak, aby se problém začal řešit co nejdříve, protože začíná být již vážně pozdě. Snad se po volbách i v tomto směru pohneme správným směrem.
Rozvratu hospodářských lesů a obřím ekonomickým ztrátám se dalo předejít
Spolu s vědci i osvícenými lesníky upozorňujeme už mnoho let nejen na to, že dosavadní způsoby hospodaření v lesích jsou již odborně dávno překonané, ale i na to, že je zde veliké riziko obřích ekonomických ztrát a rozvratu celého sektoru, který s hospodářskými lesy souvisí. Leč marně! Ze zajetých kolejí se vyjíždí těžko, i když cesta vede rovnou do kolapsu. To můžeme dnes vidět na mnoha místech, kde přehoustlé smrkové a borové plantáže kosí kombinace sucha a kalamitního výskytu podkorního hmyzu.
To, že mizí hmyz v podobě opylovačů nebo hmyzích predátorů neznamená, že vedlejším „pozitivním“ efektem bude, že alespoň zmizí „otravní“ komáři, mouchy, ovádi nebo lýkožrouti. Právě naopak. Rozvrat biologické rozmanitosti způsobuje, že se některým druhům živočichů nebo rostlin začne dařit daleko lépe. Nezřídka jde právě o přizpůsobivé a široce rozšířené skupiny člověkem označované jako škůdci a plevele.
Mysleli jsme si, že se z bezprecedentní kalamity v hospodářských lesích jejich správci konečně poučí. Částečně a místy možná ano, ale na řadě míst ne. Kraj by v tomto směru měl metodicky směřovat odpovědné místní orgány k ekonomicky i ekologicky udržitelnější správě hospodářských lesů. To se zatím bohužel nedaří a čas dochází – pro mnohé lesní porosty přitom bylo pozdě již před 20 až 30 lety. Ale lepší začít pozdě s nápravou, než znovu a znovu opakovat zažité stereotypy, které zavedly naše hospodářské lesy do lesnického pekla.
Vodu v krajině nezadržíme jinak než plošně
Hlavní úlohu v zadržení vody nemohou mít „betonovou lobby“ neustále opakovaně protlačované a předražené přehrady! Ty mají naopak řadu negativních důsledků a ve vyspělých zemích se proto v posledních letech houfně bourají. Hlavní úlohu v tomto směru plní zdravá půda, která funguje jako houba. V době, kdy je vody moc, ji nasává, v době kdy je jí málo, ji naopak uvolňuje do okolí.
Z naší krajiny jsme ale z původní houby vytvořili spíše jakousi obří střechu, či přírodní beton. Někde na to měla vliv nevhodná zemědělská a lesnická praxe, někde jsme ji zabetonovali, zaasfaltovali a vše pak ještě umocnili obří sítí odvodňovacích kanálů. Když prší, voda se valí z krajiny pryč, když pršet přestane, začne okamžitě vysychat. Tohle je „jádro pudla“, které musíme změnit, ač to pro někoho možná není tak populární řešení jako postavení megapřehrady. Na té se totiž šikovní a morálně ohebnější činitelé dovedou poměrně značně obohatit z veřejných zdrojů.
Je proto třeba, aby na kraji působilo alespoň pár lidí, kteří si toto nejen uvědomují, ale budou mít snahu s tím něco dělat. Sami se o to snažíme odpspodu už roky. Obnovujeme mokřady, začínáme rušit odvodňovací kanály ve státních lesích, prosazujeme metody hospodaření, které by měly půdu přestat ničit a umožnit její regeneraci. Lepší cesty asi není, ač je to cesta nejsložitější a nejtrnitější. Ale některé věci holt mávnutím proutku zázračně nezměníme.
No comments